Život s nefunkčními ledvinami se smrskne jen na dvě polohy. Dialýza a to ostatní. Nelze nikam utéct ani se tomu vyhnout. S železnou pravidelností usedáte na několik hodin do křesla k přístroji, který vás drží při životě. A jako leitmotiv se táhne žízeň. Musíte odměřovat každou kapku, protože vaše tělo nemilosrdně zadržuje vodu a okamžitě vám to dá sežrat (nebo vám to alespoň připomene lékař při kontrole). Samozřejmě žít s dialýzou lze a někdy vám nic jiného nezbývá. Přesto se naděje většiny pacientů upíná k transplantaci. Je to takový milník mezi normálnem a nenormálnem. Druhé narozeniny. A teď už i já mám ten normální život. Jsem vděčná za každý den.
Absolvovala jsem všechna vyšetření pro zařazení do čekací listiny. Kvůli covidu to trvalo déle než bývá obvyklé, ale na začátku tohoto roku jsem konečně dostala požehnání k transplantaci. A protože se v mezičase jeden mně velmi blízký člověk nabídl, že mi daruje ledvinu, podstupoval nezbytná vyšetření i on. Proto jsem neputovala na čekačku hned. Nejdřív bylo nutné ověřit, zda se může Dárce jedné ledviny „zbavit“ a zda moje tělo jeho ledvinu vůbec bude akceptovat. Tomu se říká vzájemná shoda (cross match) a jde o zjištění přítomnosti protilátek proti neshodným antigenům dárce.
V průběhu covidového jara jsme se tak prokousávali všemi zbylými vyšetřeními a testy. Verdikt přišel někdy v dubnu. „Oba pacienti jsou způsobilí k operaci a mají perfektní shodu.“ Supeeeeer! Boucháme špunty! Naše nadšení ale záhy zchladila doktorka transplantcentra a náš starý známý covid. Část kapacit musí být vyhrazena pacientům ve vážném stavu a z bezpečnostních důvodů se neprovádí transplantace od živých dárců. Takže se zase všichni uklidníme a jedu dál pěkně na dialýzku, trpím žízní a proklínám permanentní katetr, kvůli kterému se nemůžu ani pořádně osprchovat.
Až jednou volá známé telefonní číslo a hlas na jeho konci jen tak mimochodem prohlásí, že za 14 dní nástup do transplantačního centra. Ty dva týdny utekly jako voda. Rychle jsem vyřídila vše nezbytné v práci, nakoupila pár drobností do nemocnice, sbalila kufr a vyrazila vstříc novému životu. Přiznám se, že nervózní jsem byla. Po nepříjemných zkušenostech z minulé operace jsem se bála komplikací, měla jsem taky strach, že na poslední chvíli operaci zruší a já tak budu muset pokračovat v dialýze a čekat na ledvinu mnohem déle.
V den D jsme přijeli s Dárcem do nemocnice, kde nás po nezbytné přijímací administrativě odvedli na oddělení. Všichni byli velmi milí, vše nám vysvětlili, jak to bude probíhat, co se bude v následujících hodinách a dnech dít. A na Dárce tedy byli všichni obzvlášť hodní a všichni mu připomínali, že je hvězda a šampion. Což opravdu je. Byla jsem ráda, protože na rozdíl ode mě, byl Dárce přece jen víc vyděšený a nemocnici zvládal hůře. Přes veškerý strach následující den ulehl na vozík odvážející jej na sál s velkým odhodláním v očích. Rozloučení bylo hodně emotivní…
Mně nezbývalo než čekat. Čas jsem si krátila povídáním s klukem, který měl po operaci 2 týdny, brouzdáním na internetu a psaním s rodinou. Po dvou hodinách sestřička donesla obvazy a to znamenalo jediné. Zavázat nohy, převléct se do erární košile a vyrážíme na sál. Pak už to šlo ráz na ráz. Krátký rozhovor s anesteziologem. Píchání epidurálu, vtípky o tom, že mě nechají vzhůru (klidně, proč ne, magor jsem na to dost) a pak už jen slyším, že vedle se ptají, jak jsme na tom. Poslední, co jsem slyšela bylo, že mi píchli Propofol. Tma, nic a najednou se probouzím a kdosi mi říká: „Operace proběhla v pořádku, všechno šlo hladce.“ Cestu ze sálu si nepamatuju, probouzela jsem se postupně na JIPu. Díky neustále proudícím analgetikům do epilinky mě nic nebolelo a po dvou hodinách jsem byla už natolik čilá, že jsem byla schopna zavolat rodině.
Byla jsem překvapená, jak rychle rekonvalescence postupovala. Den po operaci jsem začala rehabilitovat. První sed na posteli. Další den jsem byla schopna ujít pár kroků, rozsah pohybu se zvyšoval přímo raketovým tempem. Dárce měl operaci komplikovanější, takže začátky po operaci měl horší. Ale po 3 dnech jsme už brázdili chodby oddělení společně, v jedné ruce močové pytlíky a v druhé drény, zkrátka hvězdy.
Dárce propustili z nemocnice po týdnu, mě po 10 dnech. Každý den od operace s cítím lépe. Ledvina funguje ukázkově a na každé kontrole dostává pochvalu. Přestože jsem se s dialýzou cítila docela dobře, až po transplantaci mi došlo, jak moc mě moje nefunkční ledviny ovlivňovaly. Mám teď mnohem víc energie a celkově se mi vrátil pozitivní pohled na svět (jasně, jedu stále na vlně euforie, ale věřím, že mi to vydrží). Okolí mi říká, že se mi vrátila jiskra do očí a že zkrátka vypadám lépe.
Jsem vděčná. Jsem vděčná svému Dárci, který se odhodlal darovat mi kus sebe. Je to můj anděl na zemi. Jsem vděčná současné medicíně a děkuji všem sestřičkám a doktorům. Všichni mají můj obdiv.