Domácí dialýza přinesla mě i mé rodině psychickou pohodu

 

V České republice se nachází více než 110 dialyzačních středisek, které poskytují život zachraňující léčbu hemodialýzou tisícům pacientů, kterým selhaly ledviny. Přibývá ale pacientů, kteří se dialyzují doma a na dialyzační středisko dojíždí pouze jednou měsíčně na pravidelné kontroly.

Paní Šárka z vesničky nedaleko Valašského Meziříčí patří mezi ně. Zároveň byla jednou z prvních českých pacientek, které se rozhodly podstupovat hemodialyzační léčbu doma. Již od malička se léčila s vrozenou poruchou ledvin a byla pod kontrolou nefrologů. Vše spělo k tomu, že jednoho dne podstoupí transplantaci ledviny. Stalo se tak v jejích 34 letech. Paní Šárka absolvovala takzvanou preemptivní transplantaci. To znamená, že jí byla transplantována nová ledvina ještě dříve, než došlo na dialyzační léčbu. „Ledvinu k transplantaci mi nabídla maminka i tatínek, ale ani jeden z nich nebyl ze zdravotních důvodů vhodným dárcem. Nakonec mi ledvinu darovala má sestra,“ vzpomíná paní Šárka. Bohužel transplantace nedopadla dobře a na základě pooperačních komplikací musela být převedena na nemocniční hemodialýzu.

Náročné období mi pomohla překonat domácí hemodialýza

Neúspěšná transplantace a následné zdravotní potíže vzaly paní Šárce práci a ocitla se v invalidním důchodě. Začala dojíždět třikrát týdně do dialyzačního střediska. Bylo to pro ni traumatizující.

„Necítila jsem se v nemocničním prostředí se stěžujícími si pacienty kolem sebe dobře. Navíc to velmi špatně nesl můj syn, který často plakal, když jsem odjížděla večer na šest hodin z domu.

Nechápal, co se to děje a proč. Bylo to náročné období,“ svěřuje se paní Šárka. Naštěstí zde byla rodina, která vždy stála a stojí při ní, a i v této těžké době pro ni byla velkou oporou. Motivovala ji, aby se léčila doma. Na radu lékařky na dialyzačním středisku absolvovala úvodní seminář a poté dvoutýdenní zaškolení pro domácí hemodialýzu.

Stala jsem se paní svého času

Při tomto způsobu léčby se pacienti dialyzují pětkrát až sedmkrát týdně, přičemž jedna procedura trvá dvě až tři hodiny. „Potřebovala jsem se dostat do psychické pohody, a to mi umožnila právě domácí hemodialýza. Terapii jsem podstupovala většinou přes den. Ale skvělé je, že jsem se mohla dialyzovat také když se mi to zrovna časově hodilo – někdy ráno, někdy přes den, jindy večer.

Prostě zrovna tak, jak to pro mě a mou rodinu bylo výhodné. Stala jsem se paní svého času a získala prostor věnovat se své rodině,“ říká paní Šárka, která si doma pro svou léčbu vyhradila samostatný pokoj, který se stal takovým jejím královstvím.

„Napoprvé to možná vypadá složitě, ale s přístrojem jsem se sžila velmi rychle. Ze začátku z něj měli doma všichni strach, brzy si však zvykli, a i syn mi občas pomáhal s ukončením terapie. Se zaváděním jehel do šantu na ruce mi pomáhala maminka a někdy i manžel. A dokonce jsem s domácí hemodialýzou i cestovala,“ vypráví paní Šárka.

Moje druhá šance

Na domácí hemodialýze strávila paní Šárka jeden rok a pacientům, kterým selhaly ledviny vzkazuje, že se nemají ničeho bát. Zavádění jehel ji naučili na dialyzačním středisku, s hemodialyzačním přístrojem si po zaškolení poradí každý člověk a jen je důležité mít doma nebo alespoň nablízku někoho, kdo bude k dispozici a pomůže v případě potřeby. „Domácí hemodialýzu jsem vzala jako součást svého života. Kdyby nedošlo k druhé transplantaci, byla bych na ní možná dodnes. Jsem moc ráda, že jsem tenkrát do toho šla,“ dodává osmatřicetiletá paní Šárka, která nyní spokojeně žije s transplantovanou ledvinou od maminky svého muže, cítí se zdravá, věnuje se rodině, háčkování a dlouhým procházkám do přírody.