Diety zvládá jenom minimum pacientů, říká odborník

Poškozenou funkci ledvin často rozpoznáme pozdě.

Navíc je málokdo kvůli tomu ochoten a schopen změnit životosprávu.
Konstatuje profesor Vladimír Tesař, zakladatel a přednosta Kliniky nefrologie Všeobecné fakultní nemocnice v Praze.
LN Nefrologie je obor zaměřený na nemoci ledvin.

Přibývá jich vdůsledku nadměrné konzumace soli?

Nemocných přibývá, problémy s ledvinami trpí každý desátý Čech, ale nelze je
spojovat jen s konzumací soli. Některé souvisejí s jiným onemocněním – třeba
cukrovkou a hlavně s vysokým krevním tlakem, na němž se ale nadbytek soli podílí.
Spolu s nedostatečným pitným režimem a přemírou živočišných bílkovin způsobuje
sůl vznik ledvinových kamenů. Kromě toho zadržuje vodu, a když ji ledviny
nezvládnou vylučovat, tvoří se otoky. Každopádně je omezení soli nutné u jakéhokoli
již rozvinutého poškození ledvin.

LN Všichni pacienti se proto musejí podrobit dietě s radikálním omezením soli?

Jednoznačné to je především u pacientů na dialýze. Pokud léčíme třeba „pouhé“
nedostatečné vylučování moči, lze ordinovat léky. Účinné medikamenty jsou k
dispozici na většinu ledvinových chorob a fungují spolehlivěji než diety. Efekt diet
totiž bývá sporný. Ne že by byly neúčinné, ale jen deset až patnáct procent lidí je
schopno a motivováno je důsledně dodržovat. Ženám se může zdát lákavá relativně
nová dieta DASH, která spočívá v převaze ovoce a zeleniny a slaví úspěchy i jako cesta
ke zhubnutí. Při hypertenzi a ledvinových chorobách je ovšem historicky
nejpoužívanější neslaná dieta. Složením je relativně pestrá, „jen“ jsou pokrmy solené málo nebo vůbec, což dlouhodobě vydrží málokdo.

LN Není chyba v tom, že pacientům nikdo rizika a nutnost změny stravovacích návyků dostatečně nevysvětlí?

Srozumitelný výklad lékaře nebo nutričního terapeuta má velkou váhu – ovšem právě jen pro pacienty s patřičnou motivací a vůlí.

LN Zvyšuje se riziko onemocnění u každého, kdo to se solí přehání?
Organismus některých lidí vylučuje sůl snadno, takže odolávají i jejímu nadměrnému
množství. Takový případ jsem měl v rodině. Dědeček solil nehorázně a babička kvůli
němu vařila jídla pro nás ostatní takřka nepoživatelná. A on si na talíři ještě

přisoloval, aniž by měl jakékoli potíže s ledvinami, tlakem nebo cévami. Ledviny
některých takových jedinců zřejmě zvýšeně „ztrácejí“ sůl, a proto si ji musejí vevelkém množství doplňovat.

LN Co byste doporučil těm, jejichž ledviny sůl vylučují jen „normálně“?
Pro ochranu zejména již poškozených ledvin je důležité nekouřit a omezit živočišné
bílkoviny. Důležitý je pitný režim. Není to ovšem tak, že čím víc tekutin, tím lépe. Pro
zdravého jedince je optimální litr a půl denně, u některých poruch kolem dvou litrů.
Hasit žízeň větším množstvím znamená pro organismus práci navíc, ale podstatné
přínosy na zdraví to nemá. Obecně řečeno je zdravá životospráva účinnou obranou i
proti chronickým poruchám ledvin nebo jejich čím dál častějšímu selhání, kdy už život zachrání jedině dialýza nebo transplantace.

LN Jak rozpoznáme, že nám ledviny nepracují tak, jak mají?
To je problém, protože příznaky bývají zákeřně nenápadné, takže lidé často přicházejí
do ordinace v již chronickém stadiu nemoci. Přitom pro úspěšnost léčby je včasná
diagnóza stěžejní. Rozhodně se vyplatí při jakémkoli zdánlivě banálním podezření si
nechat udělat základní vyšetření moči, které ukáže filtrační schopnost ledvin. Od
banálního podezření totiž nemusí být daleko právě k chronickým obtížím. Ty se
kromě hypertenze mohou projevit menší tvorbou moči a otoky, nejčastěji na nohou,
poruchami spánku a únavou, ztrátou chuti k jídlu a někdy i zvracením. Není to
zkrátka nic příjemného. Důraznější osvěta by snad přiměla víc lidí přistupovat ke svému zdraví odpovědněji.

LN Věříte, že osvěta může zmírnit i „nadužívání“ soli, což je jeden z medicínských fenoménů doby?

Nenazval bych to fenoménem jenom naší doby. Vyhrocuje se během několika
posledních století. Prapůvodně přišli na chuť soli již naši prapředci, když přecházeli
od sběru plodin k lovu. Ale ještě například u starých Keltů byl její příjem nízký,
později ani konzervování nepřineslo její přemíru. Ta přišla teprve s průmyslovou
potravinářskou výrobou. Produkty čím dál „dokonaleji ošetřené“ látkami
obsahujícími sůl zahlcují naše stravování v nebezpečné míře. Proto by osvěta měla být
zaměřena nejen na konzumenty. Bylo by žádoucí zapojit také výrobní řetězce, které
tomu ale nejsou nakloněny: bez soli nedosáhnou žádoucí trvanlivosti potravin ani chuti.

Tu by bylo nutné kompenzovat jinými přípravky, což by se promítlo do zvýšení ceny.

Tím spíš si lze více slibovat od toho, že se každý z nás bude zamýšlet nad tím, co kupuje a co jí.